FRANCAISPOLSKIDEUTSCHENGLISHCESKYNávrat na hlavní stranu PRAHA MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ OLOMOUCKÝ KRAJ ZLÍNSKÝ KRAJ JIHOMORAVSKÝ KRAJ KRAJ VYSOCINA PARDUBICKÝ KRAJ KRÁLOVEHRADECKÝ KRAJ LIBERECKÝ KRAJ ÚSTECKÝ KRAJ STREDOCESKÝ KRAJ JIHOCESKY KRAJ PLZENSKÝ KRAJ KARLOVARSKÝ KRAJ
Návrat na hlavní stranu

Fulltext
Království perníku

Pověsti o veselických hastrmanech [ Pověst ]

Pověsti o veselických hastrmanech

Od nepaměti bylo v našem okolí několik rybníků - na Podolí 3, v Rybníkách 2, ale i v samotné Veselici byly rybníky tři. A to zavdávalo mnohým našim občanům hodně podnětů k tomu, aby z pokolení na pokolení se přenášely pověsti o hastrmanech. Nejznámější z nich byl podolský rod, který prý vybavoval ostatní rybníky vodní čeledí.
Stařeček hastrman, který se objevoval na prostřední podolské hrázi, vyprávěl, že pochází z holštýnských vod. Vysoký byl jen jako osmiletý chlapec, oblékal se do zelených šatů a na nohách nosil velké dřevěné pantofle. Ruce měl vždy strčené v kapsách kabátu. Zjevoval se převážně za šera večer, ale někdy i časně ráno, a to nejčastěji dětem, které chodily do Petrovic do školy. Méně se již zjevoval ženám a velmi málo mužům. Na hrázi prodával pentle, kterými byl opásán a chtěl-li někdo si pentli koupit, musel hodit na zem 1 krejcar a pentle z hastrmana spadla. Kupodivu však bylo, že pentle byla vždy suchá.

Paní hastrmanovou však nikdo neviděl, jen se lidé domnívali, že vypadala jako velká ryba. Toto potvrzovala Š. z Veselice, že jednou viděla velkou rybu jak se šourala trávou k rybníku, a pak že spadla do vody. Prý to bylo tak veliké plácnutí, jako by tam spadl člověk.

Synové podolského hastrmana, kteří obývali ostatní rybníky, se zjevovali v různém přestrojení.


1. pověst
Mlynáři na Podolí měli několik století ve svých službách hastrmany, kteří jim vykonávali různé pomocné práce. Například vysekávali ocelovými dláty do mlýnských kamenů (žernovů) drážky, aby kameny lépe drtily obilí. A tak mlynář měl vždy dva žernovy čerstvě vysekané, že když se jedny sedraly, tak je mohl hned vyměnit jinými. Dále hastrmani čistili váhou, vodní kolo a vodu potoka čistili a uvolňovali až ke Zdálkám. Za co si mlynáři, staří i mladí, nemohli hastrmany vynachválit, bylo to, že v noci mlýn hlídali před potulnými osobami, zloději, pytláky, cikány i mordýři, neboť mlýn již byl jen zbylá samota po osadě Podolí, která byla vypálena za husitských válek. Hastrmani mlýn hlídali po většinu roku, jen 3 zimní měsíce, kdy moc nezvaných nočních návštěv nebylo, tak pobývali pod skalou na Ponikvě (Punkvě).

Hastrmani nikdy do mlýnice ani do mlynářova obydlí nevkročili. Říkali, že i ten nejhodnější člověk je zlý, neboť zabíjí dobytek, drůbež, zvěř, ptactvo, hady i ryby. Za práci a za hlídání dával mlynář hastrmanovi jedenkrát za 14 dnů mírku hrachu a jednou za rok koš mrkve.

Každý hastrman měl čarovnou moc a když mu hrozilo nějaké nebezpečí ze strany lidské čeledě, dovedl se proměnit v nějaké zvíře, a tak nebezpečí uniknout. Podolští hastrmani se proměňovali za psy, neobyčejně veliké a černé, s velkými špičáky, které jim z tlam vyčnívaly. Proto si lidé ze širokého okolí vyprávěli, že na Podolí straší černý "studený pes", ale mlynář vše popíral, že o ničem neví.

Jednou pozdě večer se vracel Jan "Pastóské" od příbuzných z Petrovic domů do Veselice. Byla jasná měsíční noc a jen jak se dostal za Petrovice, uviděl na obloze světelný pás, jakoby padala hvězda. To jej sice trochu vystrašilo, ale protože měl "pro strach uděláno", tak pokračoval dál. Navíc měl při sobě vždy pořádnou hůl sukovici a v kapse proti zlým duchům svěcené vejce. Když se přiblížil k Podolí a uslyšel klepání, tak si pomyslel, že to mlynář Jakub, který byl jeho starým známým, vysekává kameny, a tak se pustil přes pole za ním. Když již byl v polovici cesty, klepání ustalo a také postava, která byla předtím proti obloze vidět, zmizela. Řekl si, že Jakub asi jen poodešel, a proto pokračoval dál. Tu najednou vidí, jak od mlýna pádí proti němu velký černý pes, a než bys řekl "švec", byl psisko u něho. Vrčel, svítil velikými světly, cenil veliká zubiska a zuřivě se oháněl oháňkou. Jan jinak nebojácný, tentokrát si nevěděl rady. Rád by utekl, ale jakmile pohnul rukou nebo nohou, hned se hafan stavěl proti němu na zadní nohy. A tak stál Jan bezmocný před podrážděným zvířetem a každá minuta přinášela jen strach a úzkost. Ale nakonec si dodal odvahy a začal utíkat k Veselici. Pes ve mžiku však na něj skočil, povalil ho na zem a i když Janovu tělu nijak neublížil, jeho šaty na kusy roztrhal.


2. pověst
Na jedné usedlosti ve Veselici sloužila starší svobodná děvečka. Byla velmi čistotná, a proto často chodívala ke spodnímu rybníku se koupat. Jednoho letního novolunního večera, když se opět koupala, nějaký mládenec ji nečekaně zezadu přitiskl k sobě a rukama jí zakryl obě oči. Dívka sebou trhla a vykřikla: "Fuj, vy máte studené ruce! Co si to dovolujete, pusťte mě!" Mládenec jí odpověděl: "Studené ruce, ale upřímné srdce." Dívka mládenci strhla ruce z očí, žduchla do něj a odskočila s poznámkou: "Tam si běžte svou cestou" a utekla do statku. Škvírou ve vratech pak pozorovala, co mládenec bude dělat. Ten šel za ní a volal, že aby se nezlobila, že to byl jen žert a aby mu to odpustila. Dívka potom celou noc přemýšlela o této příhodě. Kdo to jenom mohl být, vždyť přece znala všechny mládence nejen z Veselice, ale i z celého okolí. Jak byl hezký, jak pěkně se jí omluvil a jak ho chytla za ruce, co měl na nich prstenů. Asi byl z bohaté rodiny.

Druhého dne šla znovu k rybníku, sedla si na hrázi do trávy a vzpomínala na včerejší večer. Domýšlela si, kdyby jednou takového milence měla, jak by byla šťastná a již by se nemusela potloukat po službách.

Vtom do rybníka dopadl kámen přímo před dívku, až jí voda vystříkla do tváře. Když si pak protřela oči, spatřila u vrby stojícího mládence z včerejšího večera, který se jí zeptal: "Ještě se zlobíte?" Dívka po chvilce odpověděla: "Ani nemám proč."

Mládenec si pak k ní přisedl a stále měl co povídat. Jak miluje přírodu, lesy, stromy, luka, vody a že nadevše by chtěl milovat ji. Dívka jen mlčením souhlasila. A tak se začali scházet denně, ale vždy jen v noci. Jednou se sešli u rybníka, podruhé ve Žlíbkách, potřetí u Plančky, počtvrté na Bílisku, a tak jim v lásce blahé chvíle plynuly. Mládenec vždy přicházel ze Zárebničí a dívka se ho nikdy neptala, jak se jmenuje , odkud je a jen byla ráda, že získala přízeň takového pěkného nápadníka. Jenom chtěla vědět, od koho má těch pět prstenů. Mládenec jí vysvětlil, že jeden prsten je památka po otci, druhý po dědečkovi, třetí po pradědečkovi, čtvrtý po prapradědečkovi a pátý po praprapradědečkovi. Chasník dával dívce peníze, samé zlaté rynské, že aby se pěkně oblékala. Ta pak měla každý týden nové drahé šaty. Ostatní veselská děvčata jí sice do očí toto štěstí přála, ale za zády jí záviděla až hrůza.

Když uplynuly čtyři týdny, měla dívka čtvrté nové šaty a v nich na Bílisku očekávala milence, který tentokrát dlouho nepřicházel. Již blížila se pomalu půlnoc, když pojednou se mládenec nepozorovaně objevil, třikrát ji obešel a potom jí podal ruku. Ruku měl tentokrát studenější než jindy, že se dívka až otřásla. Pak zvedl obě ruce a smutným, tichým hlasem pronesl: "Zmařeno, ztraceno, skončil úplněk měsíce, a proto se musím proměnou vrátit do původní podoby." Po těchto slovech odešel k rybníku, začal z vody vytahovat široké sukno a otáčením je na sebe namotával. Po chvíli sukno z něho spadlo a na hrázi stál hastrman. Na dívku se již ani nepodíval, skočil do vody, která se za ním, bez jediného kola, zavřela.


3. pověst
Hostinský Gros z Malé Veselice chodil každý týden pěšky do Boskovic pro lihoviny. Nosil je v kožené brašně, a aby se sklenice nerozbily, obsypával je řezankou ze slámy. Jednoho parného dne, když se k večeru vracel a přišel za Zdubinou na veselický katastr, chtěl si trochu odpočinout. Sedl si na Chmelinku na mez a protože po tak dlouhé cestě byl značně utrmácen, usnul. Bylo to jen krátce, jen co ve veselické kapličce dozvonili klekání. Když se však probudil, měl přezky u brašny uřezané a jedna láhev chyběla. Ani si nemohl vzpomenout, zda to byla "kontušovka" či "borovička". Nad touto ztrátou byl přenešťastný, prohledal celý Chmelínek, ale nic nenašel, ani tu prázdnou láhev.

Ještě druhý den šel na ta místa, došel až k "Obrázku" a opět bez výsledku. Když se vrátil domů, manželka Maryna mu ukazovala dva zlaťáky, že je našla v brašně v řezance. Usoudili, že ten, co tu láhev vzal, dal do brašny místo ní tyto peníze.

Byly to staré, v té době již neplatné "Napoleonské dóry". Hostinský však přesto za ně od petrovského rechtora dostal 8 zlatých. Zlodějem prý byl podolský hastrman.

UMÍSTĚNÍ


Typ záznamu: Pověst
AKTUALIZACE: Ladislav Hollý (archívní záznam) org. 56, 31.08.2004 v 10:34 hodin
Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule